Driver Parallel Lines
Některé hry jsou jako bumerangy. Vracejí se s pravidelnou přesností a pokaždé se snaží hráče přesvědčit, že tentokrát to bude mnohem lepší než minule. Na některé návraty se těšíte, před jinými naopak lezete pod postel. Čtvrtý Driver patří spíš do té druhé kategorie. Ostatně není se čemu divit, protože velkohubě propagovaná trojka (recenze PC verze / PS2 verze) se stala propadákem a jakoby mávnutím kouzelného proutku smetla všechny hezké chvilky strávené nad prvním Driverem z roku 1999. Tehdy ještě o znovuzrození GTA nikdo nevěděl a tak se kvalitně zpracovaná dobovka s bezkonkurenčními honičkami rychle ujala. Tenkrát jsem u PC konzole strávil bezpočet hodin a v duchu děkoval vývojářům.
Dvojku bohužel PCčkáři byli nuceni přeskočit a tak se v rychlém převyprávění historie dostáváme až k nepříliš povedené trojce z minulého roku. Tváří v tvář Vice City/San Andreas to Driv3r neměl vůbec lehké a selhal v podstatě na všech frontách a jeho PC konverze byla tou neodfláklejší prácičkou poslední dekády. V Atari naštěstí nehodili flintu do žita a okamžitě začali svůj výtvor leštit. Po roce představují další pokračování pro PS2/Xbox, které by se však podle mého skromného názoru mělo jmenovat spíš Driver 3.5. I je když v mnoha směrech povedenější a vyváženější než jeho předchůdce, rozhodně by mu neškodilo ještě pár měsíců v servisu.
Hlavní postavou čtvrtého Drivera je osmnáctiletý čahoun jménem TK. Bydlí v malém bytečku nad garáží svého kámoše a doufá, že New York za oknem mu poskytne tu pravou životní příležitost. Proto se přeci nastěhoval do velkoměsta, aby si konečně vydělal peníze, splašil nějakou babu a žil si jako ti frajírci v televizních seriálech. Píší se 70. léta a Amerika je zemí neomezených možností, alespoň co se týče zločinů malých i velkých rozměrů. TK začne působit jako řidič a přes odvoz zlodějíčků od právě vykradených štací, se rychle vyšplhá až k drogovým dealerům, kteří to plánují v New Yorku rozjet ve velkém.
Uspalo vás to? Ještě chvilku vydržte, autoři s něčím takovým počítali a proto hned zkraje sází na stůl jediné eso, které jim v rukávu zbylo. Zatímco GTA se odehrává v jedné době, my budeme cestovat časem... Hlavního hrdinu totiž po zásluze zabásnou a on stráví téměř tři dekády hezky za mřížemi. Z lochu vypadne až v roce 2006 a vy můžete s potěšením zjistit, že dostáváte k dispozici nejen aktuální vozový park, ale i postavu mnohem podobnější starému dobrému Tannerovi.
Tady se Reflections opravdu snažili, protože přechodem z báječných 70. let se změní úplně všechno - nové budovy, kompletně přepracovaný vozový park, HUD a dokonce i chování hlavního hrdiny. Jeho ruce naštěstí neodvykly volantu a o práci bude zjevně postaráno, protože na programu dne je p.o.m.s.t.a. Do toho vězení jste se nedostali jen tak, bude potřeba starým známým vysvětlit, že TK nezapomíná. Je to otřepané, ale tenhle skok alespoň na chvilku umlčí pochybovače. Alespoň do doby, než si začnete uvědomovat, že ta 70. léta vlastně nebyla tak špatná: lepší auta, lepší muzika a nadsázková atmosféra, které šlo leccos prominout. Do třetího tisíciletí jako by Driver nepatřil, což se ostatně naplno projevilo ve trojce.
Ale přestaneme otravovat s dědictvím předchozího dílu. Nový Driver totiž konečně zahodil lineární strukturu misí a nastupuje GTA model, ve kterém si můžete mezi plněním jednotlivých úkolů popojíždět po městě do sytosti (do jeho jednotlivých částí se dostanete přes mosty - jak nečekané) a když najdete blikající dvoupatrovou ikonu, je vám dopřáno vydělat něco peněz v postranních úkolech. Většinou se jedná o pouliční závody a za ušetřené peníze si můžete nechat auto v garážích "ozdobit". Je to stejně trvalá hodnota jako v San Andreas, po první honičce s policajty budete stejně muset přesedlat na jiný vehikl, takže bych řekl, že tahle "fíčura" je přítomna jen kvůli fanouškům NFS. Ale proč jim to nedopřát.
Náplň misí není nikterak objevná. Dojeď sem, vyzvedni tohle, zastřel támhletoho. Pokud vám někdo na začátku mise řekne "A", předem víte, jaké bude ono "B" na konci - s čtyřkolkami se toho prostě příliš vymyslet nedá a tvůrci velmi rozumně zařadili jen minimum „pochodů“. Jakmile vystoupíte z auta a není to jen kvůli tomu, abyste si našli nějaké lepší, hra opět dostává tvrdě na frak. Zlepšila se sice orientace díky pohotovější kameře, ale systém míření a nelogické namapování tlačítek dělají z přestřelek situace při nichž útrpně počítáte každou vteřinu.
Jestli ovšem budou mít zájem, zatím jsme přeci jenom příliš kladných prvků ve hře nenašli. Musíme se v tom tedy ještě pohrabat, abychom našli... policajty! Tenhle nejapný úvod má své opodstatnění, protože pohyb newyorské policie je v Driverovi 4 poněkud nevyvážený. Občas na hlídku nenarazíte, co je dálnice dlouhá, jindy vás modrobílí andělé opruzují na každém rohu. A vězte, že umí sakra dobře znejpříjemnit život. Pokud něco ve Driverovi 4 působí realisticky, je to newyorská doprava. Neustále ucpané magistrály, nervózní popojíždění a nekonečné čekání na zelenou. Policie disponuje jakýmsi polem ostražitosti (takový ten výřez ála Commandos) a pokud v něm zrovna pácháte nějakou neplechu (stačí vyjet na červenou), už máte majáčky na zádech.
Přechytračit umělou inteligenci není zas tak těžké, ale abyste vymysleli nějaký ten taktický manévr, musíte nejdřív policajtům ujet, což v oněch ucpaných uličkách není zrovna jednoduché. Každá srážka stojí něco zdraví vás i vaše auto - nehody probíhají v mírně zpomaleném duchu, za účasti všemožných particle efektů (ty ovšem zmízí stejně rychle jako se objevily :), takže se vyplatí jezdit opatrně.
Čtvrtý Driver tedy ve své podstatě není zas tak špatný, co? I tak se to dá říct, jenže musíme dodat, že není ani nikterak zábavný. Většina vylepšení si zasloužila být už ve třetím díle, dějově i strukturou misí se jedná o Frankensteina slepeného ze starších a úspěšnějších titulů a pokud si někdo hru pořizuje i kvůli pohodovému popojíždění po městě, zřejmě ho konzumace newyorského asfaltu brzy přestane bavit. Driverovi zkrátka chybí říz.